Potkal jsem motýla
Potkal jsem motýla, na trsu suché trávy seděl,
nad ním zářily sněhové květy mladé třešně.
Byl slunečný jarní den, ale já jsem viděl,
ač to zní možná směšně,
malé slzičky, co stékaly mu z očí.
Přisedl jsem na zem, zimou zchladlou ještě,
a všiml si, jak ode mne hlavu točí.
Lítost mi srdce zalila a tak dlaň jsem nabídl mu.
Čarami svět zvrásněný přijal, kupodivu,
a já ho teď v dlani držel, byl malinký tak,
Prohlížel jsem pestré barvy, tenkou nožku,
smutné oči slzou potřísněné trošku
a na křídlech setřený měl znak.
„Copak tě motýlku, copak tě trápí,
v tak sluncem pozlacený den?“
„Vidím jak slzy tvé oči zkrápí,
pročpak jsi tak smutný jen?“
„Hloupý a zahleděný do sebe jsem byl.
Tolik jsem chtěl
létat až k nebi nedbaje sil,
a teď sedím ve tvé dlani, žel.“
Přál jsem si to, co žádný motýl nemůže mít.
Chtěl jsem být mezi ostatními král,
že mi vítr ve výškách může prach vzít,
jsem nevnímal.
Pro obdivné pohledy mých bližních,
Pro uznání všech ostatních.
Ó človíčku, jak hloupý a pošetilý
nápad,
snad všichni to znaj,
mohl jsem vědět že síly motýlí
až k nebi nesahaj.“
Přemýšlel jsem, co na to říct.
Co ztrápené malé duši poradit?
Čím to, že slunce tak znenadání,
sílu ztratilo a mnou proběhl chlad?
Bylo v tom to slzavé motýlí povídání?
Snad.
„Mohu tvůj stesk něčím odestát?
Jestli ano, udělám to rád.“
V motýlích očích náhle jiskra zahořela,
má nabídka mu zřejmě přišla vhod.
Vždyť jeho duše výšky milovala,
a já vyslechl jsem příval jeho slov....
Přesně podle jeho přání,
na své rameno přelézt jsem ho nechal z dlaní
a šel jsem k mohutnému stromu.
Podívám se do koruny ukryté v zeleni.
vím, že dělám dobře, donesu ho domů.
Ve vrcholcích větví, nechám ho ve výšinách,
tam vysoko, blízko slunci, v třepotavých peřinách.
Ještě pár šťastných chvil, prožije, jak si přál,
jeho poslední přání, co do ucha mi pošeptal.
